Každý chce a také potřebuje někde bydlet. Aspoň tedy pokud chce být plnohodnotným členem společnosti a současně někým, kdo má své pohodlí. Protože ten, kdo nikde nebydlí a je tedy bezdomovcem, obvykle nepatří k těm, jimž by bylo v naší společnosti nějak extra přáno.
A ten, kdo chce bydlet, si tak musí něco sehnat. Buď podnájem, nebo nějakou nemovitost určenou k bydlení, která se stane jeho majetkem. A jistě si netřeba říkat, co z toho je ideálnější, že?
Nájemní bydlení je sice zvládnutelnější díky tomu, že se tu za právo bydlet platí průběžně, a tudíž na to spíše někdo peníze sežene, zatímco vlastní bydlení naopak potřebuje, aby se za něj zaplatila obvykle hned značná částka, již má naspořenou věru jenom málokdo, ovšem vlastní nemovitost člověku patří a nikdo ho z ní jen tak nemůže vystrnadit, kdy se mu to zlíbí, jak je to u nájemních bytů nebo dokonce podnájmů vcelku běžné.
Jenže – jak zaznělo – není vlastní bydlení rozhodně laciná věc. Na to se jen tak někdo nezmůže. A to třeba ani kdyby požádal banku o půjčku. Protože vlastní nemovitosti stojí nekřesťanské peníze, takové, že by leckdo z nás nedokázal splácet ani hypotéku, kterou by si na pořízení takového objektu vzal.
A tak nejednou přicházejí ke slovu i družstevní byty. Ty sice nejsou vlastnictvím těch, kdo v nich žijí, jejich obyvatelé jsou pouze podílníky na celém objektu, v němž se takový byt nachází, ale i tak jde o bydlení skoro jako vlastní. Ale i to je pořád ještě drahé. Ovšem takový družstevní byt hypotéka od nebankovní společnosti zaplatit dokáže, a člověk si to díky nižší ceně podobné nemovitosti může spíše dovolit.
A proto si lidé berou aspoň hypotéky na družstevní bydlení, když už nejsou schopni zmoci se na bydlení zcela vlastní. Půjčí si, byt si koupí a užívají jako vlastní, a když pak všechny půjčené peníze splatí, mají vlastní střechu nad hlavou. Totiž družstevní střechu nad hlavou. Což je ale skoro totéž. Jen je to družstevní snáze dosažitelné.