Filmové tipy aneb KDY TASIT ŠRAJTOFLI?

Vtáčkovia, siroty a blázni

Juraj Jakubisko, Slovensko/Francie, 1969, 78 min

Art: pátek 12.2. 18:45, 21:00

Je dobré si připomínat, že Juraj Jakubisko není jen ten, co natočil Bathory a za ženu má hysterickou producentku. Je dobré si Jakubiska připomínat jako jednoho z nejvýznamnějších režisérů československé nové vlny, jako autora řady osobitých, originálně výtvarně zpracovaných filmů s příběhy, které člověk z hlavy jen tak nedostane. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou jedním z nich. V tomto rozpustilém příběhu se v polorozpadlém domě plném kuriozit, polámaného nábytku a dětí v maskách potkávají přátelé Andrej (Philippe Avron) a Jorik (Jiří Sýkora) s mladičkou krásnou Martou (Magda Vašáryová). Všichni tři jsou sirotky, jejich rodiče se navzájem povraždili ve válce. Všichni tři se navzájem milují. A tak se společně oddávají bláznovství, ztřeštěným kouskům a dětským hrám. Svým bláznovstvím se pokouší utéct osobním tragédiím i všudypřítomné mizérii okolo. Jakubiskův film je vtipný a veselý, v pozadí jako by však byly slyšet stále temnější tóny, které dávají od počátku jasně najevo, že Vtáčkovia, siroty a blázni není komedie. Osud Jakubiskova filmu také nebyl šťastný, pro množství skopičin socialističtí cenzoři neměli pochopení, finále mohlo působit jako odkaz na tehdejší aktuální politické události, snímek proto spěšně putoval do trezoru na tři desítky let. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou prvním dílem volné Jakubiskovy trilogie, dalšími, méně povedenými díly jsou Sedím na konári a je mi dobre (1989) a Lepšie byť bohatý a zdravý jako chudobný a chorý (1992).

Fish Tank

Andrea Arnold, 2009, 123 min

Scala: sobota 30.1. 17:30, Art: neděle 14.2. 18:45, 21:00

Fish Tank je nádrž na ryby, do které v jednom momentu vleze patnáctiletá Mia, obyvatelka sídliště v Essexu. Problémová holka, kterou její máma měla, když byla asi tak stará jako Mia. Tátu nemá a vyhodili ji ze školy. Tak se poflakuje po sídlišti, je neodolatelně drzá a jediné, co bere vážně, je tančení. Prvkem, který naruší její stereotyp, je matčin nový milenec, nečekaně chápavý fešák Connor, ke kterému si Mia nevytvoří právě přirozený vztah. Tohle sociální drama má díky Miině životnímu stylu překvapivě dynamické tempo, výbornou kameru, nesnaží se soudit a vyvozovat závěry, daří se mu být autentické a překvapivě i vtipné. Pokud jste o tomto filmu už slyšeli, pravděpodobně to bylo v souvislosti s Karlovými Vary nebo s festivalem v Cannes, v rámci kterého byl Fish Tank nominován na hlavní cenu. Natočila a napsala ho britská režisérka Andrea Arnold, která před několika lety dostala Oscara za nejlepší krátký film o mladé mamince pojmenovaný Vosa. Režisérce se podařilo vyhnout většině konvencí žánru a také výborně vybrat herce-evropskou hvězdu Michaela Fassbendera a hlavně neherečku Katie Jarvis do hlavní role. Fish Tank vás vezme tam, kde je morální autoritou televize, vládne deziluze ze vzájemných vztahů, nemožnost seberealizace a povědomí o tom, že lepší to zřejmě nikdy nebude. A mezi tím vším se tanečním krokem důrazně proplétá Mia.

Funny Games

Michel Haneke, Rakousko, 1997, 108 min

Art: čtvrtek 4.2. 21:00

Malý synek s rodiči jedou na dovolenou do svého letního domu k jezeru. Je hezky, všechno plyne jako obvykle, jenom sousedé se chovají nějak podivně. Brzy se v domě objeví dva zdvořilí mladíci v bílém, kteří si přišli vypůjčit vajíčka. Už neodejdou. Po pár hodinách nabízí svým třem nedobrovolným hostitelům sázku. „Vsadíme se, že za dvanáct hodin z vás tří budou mrtvoly.“ Momentálně jeden z nejdiskutova­nějších režisérů Michael Haneke (s filmem Bílá stuha vyhrál letošní Cannes) před více než deseti lety natočil svoji variaci na slaher films, tedy žánr brutálních vyvražďovaček. Ve Funny Games však žádné brutální násilí přímo neuvidíte, je prosté nahoty, řadu obvyklých scénáristické postupů staví vzhůru nohama. Obsahuje kultovní scénu, ve které hlavní padouch oživí parťáka televizním ovladačem, pomocí kterého vrátí čas. Hanekeho film vyznívá jako obžaloba diváka klasických vyvražďovaček. Ďábelštější z obou záporáků sem tam pomrkává do kamery, k publiku dokonce mluví: „A co vy na to? Myslíte, že mají šanci vyhrát? Jste přece na jejich straně, ne?“ Funny Games si před dvěma lety vysloužili americkou verzi Funny Games U.S.A., kterou natočil opět Michael Haneke. Tento zvláštní remaku se od původní verze liší jen přítomností amerických herců (Naomi Watts, Tim Roth, Michael Pitt). Jinak jsou oba filmy do posledního detailu stejné včetně rozestavění nábytku v místnostech. Hanekeho film je nanejvýš povedeným experimentem, který je zajímavý pro způsob, jakým se žánrem nakládá a zároveň zvládá paralyzovat svou děsivostí.

Muž na laně/Man On Wire

James Marsh, USA, 2008, 94 min

Scala: sobota 23.ledna a neděle 24. ledna, 17.30 hod.

Letošní držitel Oscara v kategorii nejlepší dokument je jedním z pouhé dvojice nepolitických filmů, které za posledních deset let nejcennější filmové ocenění v této kategorii získaly. Porota jako by letos dostatečně vyjádřila zájem o dění ve světě tím, že hlavní cenu přiřkla kýčovité pohádce z bombajského slumu Milionář z chatrče a Oscarem za dokument byl oceněn film, ve kterém rezonují zcela odlišná témata.

Mužem na laně je dnes šedesátiletý artista a provazochodec Phillipe Petit. Energický, šarmantní Francouz si ve svých sedmnácti letech vysnil kousek, který později nazvali uměleckým zločinem století. Díky vlastní houževnatosti a oddanosti skupiny přátel, kteří byli ochotní pustit se spolu s ním do neuvěřitelně riskantní akce, se mu před pětatřiceti lety povedlo přejít po ocelovém laně mezi věžemi Světového obchodního centra. Dokument režiséra Jamese Marshe, který má na kontě mimojiné i krátký film o Janu Švankmajetovi s názvem Animator of Prague, je mimořádně napínavý, emotivní a zábavný. Snímek hned v úvodu člověka vtáhne přímo do událostí 7. srpna 1974, kdy se Petit se a jeho přátelé dostávají až téměř pod střechu přísně střežené jižní věže a zastavuje je první vážný zádrhel. V jednom z nejvypjatějších momentů režisér zvolní a pustí se do objasňování toho, co bláznivému nápadu předcházelo. Kombinuje výpovědi mluvících hlav, archivní fotografie, videozáznamy a scény natočené s herci. Jeho film má překvapivě všechny ingedience, které by měl obsahovat ambiciózní hollywoodský blockbuster. Výrazného hrdinu, sledujícího svůj sen, díky účasti Petitových kamarádů příběh o lásce a přátelství, velkou dávku napětí, humorné situace, dokonale padnoucí soundtrack (Michaelem Nymanem vybrané skladby od Ralpha Vaughn Williamse, Erica Satieho a dalších) a samozřejmě velké finále- Petit ve výšce čtyř set patnácti metrů. Snový tanečník na provaze.

Electroma/Elec­troma

Thomas Bangalter, Guy- Manuel De Homem-Christo Francie, 2006,74 min

Art: úterý 5.1. – čtvrtek 7.1. 21:00

Tři a půl roku po premiéře v Cannes se do české distribuce dostává hypnotický snímek francouzské dvojice Daft Punk. Jeho hlavními hrdiny je dvojice robotů, cestujících v autě značky HUMAN postapokalyptickou krajinou a městy, kde kdysi žili lidé. Teď je obývají roboti, kteří jejich způsob života napodobují. Někteří chodí oblečeni jako dělníci, někteří jsou v oblecích s kravatou, za ruku vodí po ulici malé roboty. Hero Robot No. 1 a Hero Robot No. 2, jeden ve zlaté, jeden ve stříbrné helmě, se však touží lidmi stát. Nechají si dokonce vytvořit falešné lidské tváře. Zda s nimi dokáží žít se ukáže záhy. Electroma je pomalý, výrazně stylizovaný snímek plný dlouhých záběrů, doplněný výborným soundtrackem. Ten obsahuje skladby nikoli právě od Daft Punk, ale hudbu Briana Ena, Curtise Mayfielda, Todd Rundgrena či Haydna nebo Chopina. Ačkoliv se ve filmu nepadne jediné slovo a celou dobu není vidět opravdový obličej, filmu přesto vyzařuje přímo náklad emocí. Smutná roadmovie dvojice, která v hudbě platí ikonu, ale do filmování se pustila poprvé, bývá nejčastěji přirovnáván k pouštnímu filmu Guse Van Santa Gerry, v souvislosti s oběma těmito filmy se často píše o inspiraci Andrejem Tarkovským či Béllou Tarrem.

Prorok/Un Prophéte

Jacques Audiard Francie/Itálie, 2009, 150 min

Scala : pondělí 4.1.- středa 6.1. 20:00
Art: pátek 8.1. –neděle 10.1. 21:00

Devatenáctiletý Malik dostane šest let natvrdo. Neumí číst ani psát, ve věznici patří k nejmladším. Místo aby se stal fackovacím panákem a holkou pro všechno se však osvědčí v několika počátečních úkolech zadaných mafiánským bosem, který ve vězení velí. Rychle si díky tomu začne prošlapávat cestičku, po které se dostane nečekaně vysoko. To je ve zkratce děj letošního vítěze Velké ceny z Cannes. Stejně jako loni vyhrál druhou nejcennější trofej z tohoto festivalu mafiánský film. V porovnání s italskou Gomorou není další archetypální příběh o zrodu nelítostného mafiánského bosse tolik syrový a snadněji se k němu proniká. Režisér filmu Jacques Audiard, pravděpodobně nejlepší francouzský filmař, který je za zahranicemi své země téměř neznámý, podle svých slov ani v nejmenším nechtěl představit svou vizi společnosti či jiné představy, jeho cílem bylo ukázat jak se z obyčejného člověka v nestandartním prostředí stane téměř monstrum. Na poznámku jedné francouzské kritičky: „Váš film nemá žádné poselství,“ která však byla pronesena pochvalně, Audiard odpověděl: “Ano, jistě že nemá.“ Svůj film přirovnal ke Cronenbergovým Dějinám násilí. Velkým fanouškem Proroka se na slavném francouzském festivalu stal Quentin Tarantino, právě toho určitě nezarazilo podřezávání krků, bití a přestřelky, které vyplňují podstatnou část filmu. Audiardův film je mnohými považován za jednoho z favoritů oscarové kategorie nejlepší cizojazyčný film, nejen proto, že mají amričtí akademici slabost pro evropská zpracování typicky amerických žánrů.

Ať vejde ten pravý / Låt den rätte komma in

Tomas Alfredson Švédsko, 2008, 106 min

Scala : pondělí 28.12. – středa 30.12. 20:00
Art: sobota 2.1.- neděle 3.1. 18:45 a 20:00

„Je ti opravdu dvanáct?“ – „Ano, jen mi je dvanáct už dlouho.“
Ať vejde ten pravý je ideální volba, pokud byste rádi film o upírech, ale na Twilight nemáte nervy. Rok starý švédský nízkorozpočtový horor, který bodoval na festivalu v Rotterdamu či na newyorské Tribece, spadající zároveň do kategorie drama a romantický, zdánlivě unaveným upírovkám vlévá novou krev do žil. Název filmu odkazuje na Morisseyho písničku Let the Right One Slip In a také na legendy, podle kterých může upír vstoupit do domu jen tehdy pokud je pozván. Příběh začíná, když hlavní hrdina, dvanáctiletý blonďáček Oskar, typická oběť šikany a špatného rodinného zázemí potká černovlasou Eli. Ta se právě přistěhovala do pochmurného zasněženého sídliště jen pár bloků od Oskara a ačkoliv má svých starostí dost, utrápenému Oskarovi dokáže v lecčems poradit. A ten místo aby prozkoumal, jestli s tou holkou není něco v nepořádku, protože na to docela vypadá a v minus deseti jí není zima (ano, saje krev), se do ní zamiluje. Horor natočený podle stejnojmenného románu je postavený nejen na klasických lekačkách a hrůzných záběrech (kamera je výborná a že se krev na vyjímá nejlépe na sněhu je jasné minimálně od Farga), ale na překvapivě sympatickém a dobře odvyprávěném vztahu dvou teenagerů, kteří jsou hrozivě sami. Jak píše anglický Telegraph.co.uk. je tento snímek vším, čím Twilight chtěl být, ale není. Filmem bolestně romantickým, krásným na pohled, silně emocionálním a nečekaně děsivým. Pro režiséra Tomase Alfredsona je tenhle film zatím největším úspěchem- získal švédskou národní cenu pro nejlepší film.

U konce s dechem/Breat­hless

Jean-Luc Godard Francie,1960, 87min

Art: pondělí 14.12, 18:45, 21:00

Jeden z nejvlivnějších, nejcitovanějších a nejoblíbenějších filmů všech dob, stěžejní snímek francouzské Nové vlny, natočil původně filmový kritik Jean-Luc Godard v roce 1960 jako svůj debut. Z krátké zprávy v černé kronice vznikl scénář, který do světa uvedl postavu Michela Poiccarda, elegána, hipstera, zločince, většinou málokdy vystupujícího z obláčku cigaretového kouře, který v síti pařížských ulic uniká policejním hlídkám a snaží se svést krásnou americkou studentku Patricii. Godardův film byl v době svého uvedení revoluční v mnoha ohledech včetně na tehdejší dobu ultrarychlého střihu, natáčení v reálných prostředích, nezvyklý typ hlavního hrdiny a zejména téměř anarchistický způsob vyprávění příběhu, který koresponduje s Poiccardovou podstatou. U konce s dechem bývá označován jako báseň o touze po volnosti a nespoutanosti, které není člověk schopen dosáhnout, zásahu mladých francouzských filmařů upjaté společnosti, revoluci v historii filmu. Na jeho úspěchu mají velký podíl představitelé hlavních rolí- do té doby málo známý Jean–Paul Belmondo a krásná Jean Seberg. Výrazní mladí herci, oblečení, způsob života jejich postav i drobnosti jako Belmondovo přejíždění palcem po horním rtu pobláznily tehdejší mladou generaci. O téměř padesát let později je na tomto snímku nejvíce fascinující skutečnost, že je z něho stále cítit novátorství a protest. Vidět na velkém plátně klasiku tohoto formátu je příležitost, kterou si nechá ujít jen málokterý cinefil.

Všichni možní sběrači a já/ Les Glaneurs et la glaneuse

Agnes Varda Francie, 2000, 82 min

Art: Út 15.12. 21:00

S francouzskou Novou vlnou je spojen i film Všichni možní sběrači a já, který natočila režisérska Agnes Vardová, v šedesátých letesch oceňovaná například za skvělé filmy jako Štěstí či Bytosti. Dnes je jedenaosmdesátilatá filmařka stále ve formě, její neobvyklý dokument po světě posbíral celkem jedenáct ocenění na festivalech a nadchnul i mnoho českých diváků. Sběrači jsou v tomto filmu všichni ti, kteří na různých místech sbírají věci, ať už z nutnosti nebo proto že je to baví. Vardová se ve svém filmu zastavuje na francouzských vesnicích i na frekventovaných městských ulicích, oslovuje sběrače na burgundských vinicích i na pláži, povídá si s vagabundy i s lidmi, kteří zkrátka rádi shromažďují zajímavé věci. Nejvíce ji zajímají osobití samorosté, u kterých je jejich sběračství důležitým osobnostním rysem. Film je kritický ke spotřební rozmařilosti, Vardová si všímá vyvážení zeleniny, která neodpovídá tvarem či velikostí, na skládky či schopnosti žít z toho, co ostatní vyhodí. Není však jen kritikou konzumu, spíše mnohovrstevnou esejí o fenoménu, který je s lidmi odjakživa. I sama sebe Vardová považuje za sběračku, sběračku filmových obrazů a informací, a také se, okouzlena lehkou digitální kamerou, často natáčí a dělá tak svůj film zajímavě osobní. Často také odkazuje na výtvarné umění, hned na začátku připomíná Milletův obraz Sběračky klásků. Všichni možní sběrači a já je jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete- http://www.scrib­d.com/…fore-You-Die.

Radiohead TV: Nejprolhanější ústa na světě / Radiohead Television: The Most Gigantic Lying Mouth of All Time

Chris Bran, Ebba Erikzon, James Field, Vernie Yeung a další, Velká Británie, 2005, 110 min

Art : Ne 29.11. 23:45

Jedna z nejkultovnějších kapel posledních pětadvaceti let vysílá do brněnského kina Art film. A ne jen jeden. Skupina, která se nejvíce proslavila albem Ok Computer či Kid A, unylým zpěvem frontmana Thoma Yorka a poskytnutím svého posledního alba na internetu volně ke stažení, stihla kromě řady hudebních nahrávek vyprodukovat i několik dalších projektů. Nejaktuálnější z nich je téměř dvouhodinové pásmo krátkých filmů nazvané Radiohead Tv : Nejprolhanější ústa na světě, uvedené mimojiné i na festivalu v Karlových Varech. Režiséři z celého světa, kteří se na něm podíleli, své snímky tvořili s tím, že se stanou součástí programu vlastního televizního kanálu skupiny, který však nakonec nevznikl. Z množství zaslaných krátkých hraných, animovaných i loutkových filmů však Radiohead vybrali celkem dvacet čtyři, které byly proloženy komickými bulvárními rozhovory s členy kapely i nahrávkami různých raritních vystoupení. Tak vznikl film a zároveň první titul vlastního vydavatelství kapely. Jednotlivé snímky nejrůznějšími způsoby pracují s lehce depresivní hudbou kapely, oblíbené u posluchačů alternativních stylů i fanoušků popu, rozhovory s Yorkem i dalšími tvoří zábavnou složku filmu. Sérii dramaturgoval Chris Bran, animátor a filmař, autor několika klipů Radiohead. Příznivci kapely snímek přirozeně hodnotí nadšeně, i nezasvěceného diváka však může pestrá koláž nejrůznějších dílků snadno pobavit, okouzlit, insipirovat.

Architekt odpadu/ Garbage Warrior

Oliver Hodge, UK, 2007, 86 min

Scala: pátek 15.11. 17:30, 20:00

Jeden z nejsledovanějších dokumentů posledního roku je zfilmovaným příběhem poněkud neobvyklého stavitele Michaela Reynoldse. Vizionář Reynolds musí v rodných Spojených státech překonávat množství překážek kvůli tomu, že své domy staví ze starých plechovek, pneumatik či kusů vyhozeného plastu. Domy typu „Zemělod“, jak své stavby nazývá, jsou energeticky soběstačné, což nájemníkům umožňuje život kompletně nezávislý na okolí. Domy využívají své polohy ke sběru sluneční energie, pitnou vodu sbírají a odvádějí ze střechy, odpad se nevyhazuje, ale dále zpracovává. Tato ekologická idyla je však zároveň důvodem proč Reynolds přišel o svou licenci jako architekt. Zákony Nového Mexika nepovolují stavět domy, které nejsou napojené na centrální rozvody. Proto se Reynolds už několik let snaží zákony změnit. Brit Oliver Hodge, který dosud pracoval v hollywoodu jako designer rekvizit například na Tomb Rideru či Hvězdných válkách, Reynoldse následoval s kamerou během jeho několik let trvajícího přesvědčování a získávání amerických senátorů pro svou věc. Doprovázel ho i během jeho cesty na vlnou Tsunami zpustošené Andamanské ostrovy, kde vlastý Američan ukazuje jak stavět jednoduché verze svých domů. Architekt odpadu není jen portrét výjimečné osobnosti, film se dotýká tématu možností současné architektury a vztahu architektury a ekologie. Ukazuje, že Reynoldsovy nápady se paradoxně dají snadněji využít v rozvojovém světě než v nejrozvinutější zemi světa. Architekt odpadu je vítězem ceny za divácky nejúspěšnější film na festivalu ve Vancouveru.

Člověk bez osudu/Fateless

Lajos Koltai Maďarsko / Velká Británie / Německo, 2005, 134 min

Art : neděle 1.11. 18:30, 21:00

Filmů o holocaustu existuje podle wiki seznamu více než dvě stě dvacet. Čtyři roky starý maďarský snímek Člověk bez osudu však ustojí i srovnání s Schindlerovým seznamem, Pianistou či Jdi a dívej se. Nejdražší film v dějinách maďarské kinematografie (rozpočet 12 000 000 dolarů) vznikl podle stejnojmenné knihy držitele Nobelovy ceny Imreho Kertésze, který napsal také scénář k filmu. Kertész v ní popsal vlastní zkušenosti z koncentračního tábora, kam byl odvlečen ve čtrnácti letech a rozpracoval témata osudu maďarských židů, podstaty štěstí, schopnosti přežít traumata a vyrovnat se s nimi. Člověk bez osudu je výjimečný zejména svojí syrovostí a perfektními obrazy snímané přes tmavé kamerové filtry. Natáčecí místo, kde vznikaly scény z tábora, vypadalo natolik věrohodně, že jej Imre Kertész musel údajně neplánovaně opustit krátce po tom, co jej poprvé spatřil. Šňůra jednotlivých epizod z Buchenwaldu má schopnost skutečně působivě přiblížit běžný život lidí přežívajících v nepředstavi­telných podmínkách na deci polévky a kůrce chleba denně, film nesklouzává k melodramatičnosti a opírá se o výborné herecké výkony. Podle mnoha odborníků se z debutu režiséra Lajose Koltaie nestal trhák jen proto, že vznikl v Maďarsku a ne v USA. Takto je vedle Revizorů, Taxidermie či Stezek světla minimálně dalším přesvědčivým důkazem o tom, že maďarská kinematografie prožívá v poslední době mimořádně dobré období a produkuje nejen kvalitní, ale velmi osobité snímky. Hudbu k filmu složil legendární Ennio Morricone, v miniroličce amerického vojáka se objeví aktuální James Bond Daniel Craig.

Praha-neklidné srdce Evropy

Věra Chytilová, Itálie, 1984, 61 min

Scala : neděle 1.11. 17:30

Vidět na velkém plátně vynikající dokument jedné z nejlepších českých režisérek je bezpochyby nabídka, která se neodmítá. Věra Chytilová (r.1929), letos slavící kulatiny, je známá jako jedna z nejradikálnějších a nejnovátorštějších českých režisérských postav a zejména jako autorka několika stěžejních snímků československé nové vlny (Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme). Méně se však v souvislosti s jejím jménem zmiňuje, že je také mimořádně respektovanou dokumentaristkou. Chytilová natočila celkem devět dokumentárních filmů včetně portrétu Ester Krumbachové Pátrání po Ester, snímku Vzlety a pády o trojici významných českých fotografů a jejich konfrontací s dvacátým stoletím či filmu Trója v proměnách času, jehož tématem je pražská čtvrt, kde sama režisérka léta žije. Praha-neklidné město Evropy vznikla v roce 1984 v italské produkci jako součást cyklu dokumentů o evropských městech očima významných režisérů. Stylizovanou dokumentární esej tvoří řetěz dobových záběrů, střípků ze starých filmů, kousků her pražských divadel a pohledů na rozmanitou pražskou architekturu, který doprovází hudba Michaela Kocába a promluvy Miroslava Macháčka. Chytilová díky neobvyklosti formy (nezvyklé úhly pohledu kamery Jana Malíře, Macháčkovo šeptání) a filozofickému přesahu vytvořila něco víc než obyčejný dokument. S režimem si nezadala, místo lichotivých oslavných záběrů do filmu vkládá zrychlené spartakiády či statické pohledy na betonová monstra a trefně vystihuje šedou a těžkopádnou normalizační dobu. Socialističtí cenzoři její film do kin pustili až v lednu 1989.

V hlavní roli já/Film with me in it

Ian Fitzgibbon, Irsko, 2008, 89 min

Velký Špalíček: čtvrtek 8..10. – středa 14.10., 21:25

Scala čtvrtek 26.11.- sobota 28. 11. , 17.30

Mark je neúspěšný herec. Měsíce nemůže zavadit o pořádnou práci, k tomu ho opustí přítelkyně, jeho psovi zasadí smrtelný úder padající polička a ke všemu tomu ho naštvaný domácí kdykoliv může vyhodit na ulici, protože už pár měsíců neplatí nájem. Je však třeba být připraven na to, že může být ještě hůř. Společně se svým kamarádem rádoby scénáristou Piercem ve finále skončí v situaci, kdy mají na krku hromadu mrtvol a v záloze neobvyklý plán, jak to všechno napravit. Irská komedie V hlavní roli já je po Louise-Michel už druhou černočernou komedií tohoto podzimu. Hlavním lákadlem tohoto filmu je oblíbený irský stand-up komik Dylan Moran v roli legračního kamaráda Pierce, ne nepodobného Moranovu Bernardu Blackovi z legendárních Black Books. Autorem scénáře plného ostrovní situační komiky je však irský herec a autor televizních skečů Mark Doherty, který hraje hlavní roli. V menší roličce se objeví jeden z nejznámějších současných irských herců hezoun Jonathan Rhys Meyers (Match Point, Tudorovci). Místy téměř hororový snímek má snad pomalejší rozjezd, o to výživnější jsou všechna tragická úmrtí a dialogy lůzra Marka a hláškujícího Dylana Morana, připomínající to nejlepší z Monty Pythonů. Vítěz zvláštní ceny poroty istanbulského filmového festivalu je podle odborníků po filmu Hlad druhým nejúspěšnějším irským snímkem loňského roku.

Na chvíli svobodní/Ein Augenblick Freiheit

Arash T. Riahi, Rakousko / Francie / Turecko, 2008, 110 min

Scala pondělí 19.10.- středa 21.10., 20:00
Artu sobota 7. a neděle 8. 11, 21:00

Rakouský film Na chvíli svobodní patří do stejné kategorie jako český Protektor, oba mají možnost se na letošních Oscarech objevit v užším výběru cizojazyčných filmů. Jakkoliv mohou být čeští filmoví fanoušci na Protektora pyšní, Na chvíli svobodní rozhodně nebude snadným soupeřem. Téma hraného debutu původem íránského režiséra jménem Arash T. Riahi je velmi oscarové. Režisér zúročil svoje vlastní zkušenosti s emigrací (odešel z Íránu se svými rodiči v devíti letech) a prožitky několika krajanů a pokusil se natočit, jak sám říká, univerzální příběh o lidech na útěku z rodné země. Střípky inspirace dával dohromady celých sedm let. Hrdinové jeho filmu jsou Íránci, prchající přes hornatou hranici do Turecka a dále do Evropy. Manželé s dítětem, dva přátelé, mladíci, kteří mají za úkol odvést z Íránu dvě malé děti za jejich rodiči do Vídně. Riahi měl doposud zkušenosti pouze s dokumentárním filmem, jeho Na chvíli svobodní však už posbírali celkem osm cen, což svědčí o tom, že se dokázal s ambiciózním, velmi aktuálním a oblíbeným tématem dnešního filmu vypořádat více než důstojně. Úspěch jeho snímků tkví především v citlivém vykreslení jednotlivých charakterů a motivů, jež skupinu lidí vedly z Íránu (snad) navždy pryč, které Riahi dokázal pospojovat do uvěřitelného, místy tragického, místy úsměvného příběhu. Hudbu k filmu Na chvíli svobodní obstaralo legendární osmdesátkové německé duo Modern Talking.

Hlad/Hunger

Steve McQueen Velká Británie / Irsko, 2008, 96 min

Art: pondělí 18.1– úterý 19.1. 18:45 a 21:00

Hrdinou nejlepšího irského filmu poslední doby je Bobby Sands, skutečná postava neklidného Irska sedmdesátých let, kterého, jak říká jeho filmový představitel Michael Fassbender, zná v této zemi dodnes každé malé dítě. Vůdce republikánské armády, katolické teroristické organizace, která usilovala o sjednocení Severního Irska s Irskou republikou, byl v roce 1977 odsouzen za ozbrojený střet s policií odsouzen na čtrnáct let. Několik let později, poté, co byl irským politickým vězňům zákonem odebrán zvláštní statut, zahájuje v base hromadný odboj všech irských teroristů na protest proti způsobu, jakým s nimi dozorci i justice zacházejí. Nejprve vězni odmítají jakoukoliv hygienu. Reakce je mimořádně brutální a Sands vyhlašuje generální hladovku, která nakonec trvá celých sedm týdnů. Mimořádně silný a formálně minimalistický snímek syrově ukazuje vězeňský život a referuje o jedné z nejtragičtějších kapitol irsko-anglických vztahů, která rozdělila společnost na ty, kdo irské vězně vnímali jako zločince a na ty, kdo v nich viděli mučedníky. Natočil jej debutant a nositel slavného jména Steve McQueen, tvůrce, který se dosud věnoval videoartu. Představitel hlavní role Michael Fassbender, jedna z nejslibnějších evropských hereckých hvězd, která nedávno zazářila v Tarantinových Hanebných Panchartech, musel kvůli snímku jít s vahou dolů až na padesát devět kilo. Více než sto osmdesát centimetrů vysokého Fassbendera proto museli hlídat lékaři a specialisté na výživu. Hlad je spíše pomalý, výjimečně působivý snímek, obsahuje několik nenápadných audiovizuálních kudrlinek a scénu trvající šestnáct a půl minuty.

Mezi zdmi/Entre les murs

Laurent Cantet, Francie, 2008, 128 min

Scala : pondělí 18.ledna-úterý 19.ledna 17:30, 20:00

Sulejmán, Esmeralda, Boubacar a další žáci střední školy na předměstí Paříže jsou pracovním materiálem mladého učitele Francoise. Každý je odjinud, téměř každý má jinou barvu pleti než jeho kamarád z lavice, většina je ze sociálně slabých rodin. I přesto, že mnoho z nich se snaží a Francois je vstřícný a trpělivý, zbytek třídy z jeho hodin spolehlivě udělá nepřehledný cirkus, nápadně připomínající situace popisované v Hunterově půl století staré americké Džungli před tabulí. Mezi zdmi se odehrává v současné Francii. Film je maximálně autentický, chvílemi působí téměř dokumentárně. Proto postrádá klasický dramatický oblouk, i přesto je však nanejvýš působivý. Většina scén se odehrává mezi zdmi Francoisovy třídy, celých 128 minut divák neopustí půdu školy. K autentičnosti přispívá fakt, že kromě hlavního představitele hrají ve filmu pouze neherci. Studenti jsou skutečnými studenty střední školy v Paříži a ve filmu používají svá skutečná křestní jména. Do rolí se obsadili prakticky sami, neuskutečnil se žádný konkurz, obsazeni byli ti, kteří měli zájem. François Bégaudeau, představitel učitele, je zároveň autorem knižní předlohy tohoto filmu. Sám pracoval jako učitel deset let. Mezi zdmi výstižně vystihuje problémy současného evropského školství a překážky, které se staví do cesty obyvatelům multikulturních zemí. Film nemá tendence poučovat a spolehlivě se dotkne všech, kteří si ještě živě pamatují svá školní léta. Na loňském festivalu v Cannes vyhrál hlavní cenu.

Milenci/Two Lovers

James Gray USA 2008, 110 min

Scala, 28.-30. 9., 17.30

Lucerna, 15.-18. 10., 20.30, v pátek navíc 16.15 (pro studenty a důchodce 50,–)

Dvě milenky. I tak by mohl znít český název nového filmu stále zajímavějšího režiséra-scénáristy Jamese Graye. Dvě ženy, které se neočekávaně a přesně ve stejnou dobu objeví v životě pětatřicátníka Leonarda mají společného snad jen to, že jsou obě krásné. Psychicky nevyrovnaný Leonard, který se po těžkém období nastěhoval zpátky do brooklynského bytu k rodičům, se následně na malém manévrovacím prostoru mezi starostlivou a milující Sandrou (Vinessa Shaw) a neurotickou, nevypočitatelnou Michelle (Gwyneth Paltrow) snaží uhrát partii o vlastní štěstí. Jen zdánlivě obyčejný film je možná posledním snímkem Joaquina Phoenixe, jednoho z nejtalentova­nějších herců poslední doby (dvě nominace na Oscara: Gladiátor, Walk the Line), který se chce údajně dál soustředit na kariéru rappera. Kromě perfektního Phoenixova výkonu dělá z Milenců výjimečnou podívanou Grayova režie, schopnost navodit atmosféru a dosáhnout vysokého stupně autentičnosti. Postavy jsou jako obvykle v Grayových snímcích součástí komunity, tentokrát židovských imigrantů (sám režisér vyrostl v New Yorku, jeho kořeny jsou však ruské), scény se odehrávají v noci či za pošmourného počasí, hlavní hrdina stojí před zásadním rozhodnutím, které ovlivní celý jeho život. Poprvé se však Gray pustil do milostného dramatu, jeho předchozí snímky (Malá Oděsa, Temná zákoutí a velmi povedené loňské Noc patří nám, také s Phoenixem v hlavní roli) lze řadit ke kriminálním thrillerům. Zápletka Milenců a také antihrdinská podstata hlavního hrdiny může připomenout Match Point Woodyho Allena. V roli Leonardovy matky pak potěší Isabella Rosellini.

Louise-Michel

Gustave de Kervern, Benoît Delépine, Francie 2008, 90 min

Art, 24.-27. 9., 21.00,

Těžko říct, jak by se slavné francouzské bojovnici za sociální spravedlnost Louise Michelové (1830–1905) líbila nová komedie, nesoucí její jméno. Hlavní je, že si netradiční road-movie oblíbila většina filmových fanoušků i kritiků. Dějová linka je v období ekonomické krize velmi aktuální. V severní Francii zkrachuje textilní továrna a mnoho zaměstnanců, kteří ještě včera měli jisté místo, se najednou ocitne bez práce. Co teď? Louise-Michel se pohybuje mezi mantinely sžíravé černohumorné satiry, proto odpověď zní: vyhledat a zabít člověka, který za všechno může. Autoři Gustave de Kervern a Benoît Delépine, původně tvůrci televizních skečů a scének, mají za sebou podobně praštěnou road-movie Aaltra o dvou vozíčkářích, kterým není radno pomáhat, protože vás okradou a zneužijí, a další snímek Avida pojednávající o následcích pokusu jednoho hluchoněmého a dvou závisláků ukrást psa boubelatému milionáři. I v Louise–Michel se to místo postav hemží karikaturami – negramotná dělnice Louise a vytahovačný zaměstnanec bezpečnostní agentury Michel jsou dokonalými opaky typických filmových hrdinů. Francouzské tvůrčí duo za svou ostrovtipnou satiru, nešetřící nic a nikoho, získalo cenu za scénář na festivalu v San Sebastianu a zvláštní cenu poroty za originalitu na populárním Sundance.