14. 4. 2008 – 19. 5. 2008

STALKING / Jan VACA/ 2007

V angličtině je slovo stalking označením pro lov, hon, stopování. V posledních letech se používá i v případě negativního trendu, který souvisí s rozmachem technologií (internetu, digitální fotografie). Podle německého psychologa U. Füllgrabeho bylo slovo stalking úplně poprvé použito pro pojmenování nové formy kriminality v USA v roce 1998. Zjednodušeně řečeno se dá stalking označit za formu, projev psychického násilí, které je zaměřeno především (ne výhradně) proti ženám. Útočník je často fixován na konkrétní oběť, kterou se snaží všemi možnými způsoby obtěžovat – volá jí, posílá vulgární e-maily, umísťuje její (intimní) fotografie na internet atp. K psychickému terorizování pochopitelně docházelo už před boomem internetu a digitálních technologií, bylo to ovšem v daleko menší míře. Pachatelé – lovci (stalkeři) se totiž ještě před 10 – 15 lety museli „spokojit“ s dopisní formou terorizování, případně s telefonickým vyhrožováním. K „obrazovému“ násilí téměř nedocházelo.
Právě na fenomén obrazu tímto souborem reaguji. Díky zlevnění technologií si téměř každý může pořídit vlastní digitální fotoaparát nebo kameru. Snadný přístup k necenzurovanému internetu navíc poskytuje neomezené šance na zveřejnění všech možných záběrů. Většina běžných uživatelů pochopitelně umísťuje na internet nekontroverzní snímky (rodinu, výletní fotografie, domácí mazlíčky), zároveň také vznikla řada „speciálních“ stránek, kde se objevují fotografie související se stalkingem. Část stalkerů se totiž nezaměřuje na jednu konkrétní oběť, jde jim prostě o „ulovení další kořisti“. Jedná se navíc o snímky, které vyfotografovaného zachycují v nějaké situaci, jejíž zveřejnění není pro něj příjemné, dehonestuje ho, případně takový záběr může sloužit k sexuálnímu ukájení jiných lidí.
V mé profesi se setkávám také s dalším trendem, který sice nenaplňuje hlavní znaky stalkingu, přesto s ním v řadě věcí souvisí. Jde o zveřejňování násilných scén jako určitou formu (sebe)propagace. I česká média už zveřejnila několik článků, které tento jev popisují.
Autoři takových fotografií sledují dva cíle:
1. Opět se jedná o znepříjemnění života vyfotografovaného (podobné snímky mohou občas sloužit i jako důkaz pro trestní řízení, zachycují dotyčného jak někomu ubližuje atp.
2. Snímky jsou (svým způsobem) reklamou na násilí a na „odvahu“ člověka, který je na snímku vyfotografován jako vítěz. Prezentaci takových záběrů lze přeložit i tímto způsobem: „Podívejte se, jaký jsem borec, když dokážu někoho zmlátit, zabít. Navíc se nebojím zveřejnění.“
V českých podmínkách naštěstí nedošlo k extrémním situacím, že by někdo někoho zabil. V Jižní Americe ale takové fotografie (a videozáznamy) patří k sebepropagaci zločineckých gangů. I v Česku ovšem agresivita roste, viz případy napadení někoho mladými útočníky, kteří si vše nahrávají na mobilní telefon. Je pravda, že násilnosti mezi školáky tu byly vždy. Ale teprve rozmach digitechniky a internetu tomu dává mnohem větší „grády“.
Fotografie, které jsou součástí cyklu, zobrazují obě oblasti – sexuální stalking i fascinaci násilím. Všechny záběry jsou nahrané, inspiroval jsem se snímky, které lze najít na internetu. Nejedná se však jen o pouhé „přefocení“ jinde viděného, většina „scén“ je režírována tak, aby měla více významů. Nešlo o explicitní zobrazení pikantností nebo násilí. Při fotografování jsem také zcela záměrně používal méně kvalitní fotoaparáty. Cílem bylo přiblížení se „amatérské“ kvalitě snímků publikovaných na internetu.