24. 9. 2007 – 21. 10. 2007

Tento text si neklade za cíl zaujmout kritický postoj k zachycenému fenoménu, jedná se o snahu porozumět textu fotografické zprávy o životním stylu určité komunity lidí artikulováním otázek, které se při čtení fotografií vynoří. I když cítíme individuální nosný příběh každé fotografie, musíme Sobkův fotografický cyklus vnímat jako celek

Prohlížíme-li si soubor fotografií Evžena Sobka z autorského projektu „Modrý život“, začnou se pozvolna vynořovat otázky, které se při dalším a delším vnímání zmnožují a stávají se nutkavější. Zpočátku můžeme být znepokojeni mnohovrstevnými informacemi a nejednoznačnými sděleními na prezentovaných fotografiích. Řada snímků evokuje minimalistické obrazy nové topografie, jiné fotografie vyvolávají usměv a údiv nad jemným zachycením kouzla nechtěného – chtěného. Postupem času si ale uvědomíme, že autor nám svou fotografickou kolekcí předkládá zajímavý sociální fenomén – pohled na specifikou volnočasovou aktivitu lidí, kteří se rozhodli ve zvolené přírodní lokalitě vytvořit svůj druhý domov v bizarních architektonických artefaktech.

Fotograficky zachycená komunita „bývalých“ karavanistů, kteří se z neznámých důvodů vzdali volnosti a svobody pohybu, putování, kočování – tedy původního poslání obytných přívěsů na kolečkách a domestikovali se ve zvolené lokalitě na jihu Moravy, už předem vylučuje zařadit tuto skupinu mezi chalupáře a chataře s jasnými charakteristickými znaky. Kdo jsou tedy majitelé přístřešků, kteří pro své stavby používají obdobný recyklovaný stavební materiál jako obyvatelé latinskoamerických favel, černošských ghet, afrických slumů? Co je motivovalo tyto lidi vybudovat svůj druhý domov v prostředí, jehož kouzlo se (s výjimkou neustále proměnlivé vodní plochy) vyčerpá během několika pobytů a s velkou pravděpodobností se stane stejně nepodnětné, jako lokalita kterékoliv zahrádkářské kolonie? Přesnou odpověď dostaneme pravděpodobně jen od ortodoxních milovníků rybolovu. Co však vede ostatní členy komunity (manželky, děti, příbuzné, známé) k dobrovolnému víkendovému i celoletnímu přebývání ve zvoleném prostředí? Je to potřeba, povinnost, radost následovat spřízněného člověka kamkoliv? Je to touha po meditaci v přírodě? Další otázky se vkrádají při vnímání urbanistického konceptu dané lokality. Co kompenzuje pobyt obyvatel karavanového gheta? Je to potřeba realizovat neformální kontakty v romantickém prostředí? Možná se zde saturuje touha po životě v pospolitosti, která ve městech nemá možnost takového naplnění. Nebo nabízí uzemněný karavan prostor pro neposedné„zlaté české ručičky“?

Pokusme se vžít do každodennosti zdejších obyvatel a pokusme si představit, co je náplní jejich volnočasových aktivit? I když na Sobkových fotografiích neuvidíme interiéry karavanů, jejich přístavby, vylepšení, výzdoba, doplňky, detaily, vyjadřují zvláštní patafyzické kouzlo. Odpovědi na pokládané otázky by nám mohli podat samotní domestikovaní karavanisté, ale intuice naznačuje, že s největší pravděpodobností sami neznají odpověď proč….?.

Druhá část souboru Evžena Sobka zachycuje stejnou lokalitu Novomlýnských nádrží a život lidí ve zdejším rekreačním zařízení Jestliže Martin Paar ve svém souboru fotografií o volnočasových rekreačních aktivitách anglických rodin vyvolává kromě zamyšlení také ironický úsměv, v případě Sobkových dokumentů převažují pocity a nálady hraničící se smutkem, beznadějí, osaměním, prázdnotou…A opět se vkrádají otázky ….atd. atd.

A na závěr jedno nesmělé doporučení. Vyzkoušejte něco, co v galeriích není často obvyklé – absolvujte ještě jedno kolo prohlídky Sobkových fotografií, ještě jedno čtení a uvidíte, jak se pozvolna zdánlivě izolované informace, uložené v symbolech jednotlivých fotografií, propojují s dalšími významy do smysluplného textu, který nám nemusí dát odpovědi na naše otázky, ale určitě nás přivede k hlubšímu promýšlení spatřeného.

Jiří Siostrzonek