8. 12. 2008 – 18. 1. 2008

Jakub Skokan: Nevidět a nebýt viděn

Když nahlížíme do fotografických obrazů mladého fotografa Jakuba Skokana, ve kterých představil nevidomého chlapce Lukáše, neubráníme se s největší pravděpodobností pocitu, že vytrácející se tvar, pomalé vyhasínání světla a blednutí barev na snímcích je jakousi realizovanou metaforou chlapcovy optiky světa. Zdá se, jako kdyby tlumená barevnost čtvercových obrazů spojená s pohybovou rozostřeností u vnímavého diváka umocňovala intenzitu zvukových a haptických efektů navozených ve fotografiích. Slyšíme rachotit a troubit přijíždějící vlak, cítíme chvění mostu i závrať z kolotoče, doléhá k nám hlas maminky volající do dvora nebo měkký zvuk míče skákajícího po schodech. Svěžest a elegance autorova vizuálního jazyka společně s výjimečnou schopností vcítit se a nebýt přitom sentimentální napomohla vzniku série fotografií tvořících mnohovrstevnatý portrét neobyčejného dítěte.
A to i přesto, že autor chlapcovu tvář v obrazu neustále obchází. Naše zkoumavé pohledy jsou odráženy padajícím míčem, zklouzávají po natočeném obličeji, nedosáhnou ho v přílišné dálce, zabřednou v šeru, do kterého je chlapec vnořen. Na jiném místě fotograf ohraničí výjev tak, aby se hlava chlapce do záběru už nevešla. Zdá se, jakoby se soustavným odvracením hledáčku od chlapcovy tváře autor snažil o jisté vyvážení nerovné pozice chlapce a diváka, o jakési „nevidět a nebýt viděn“.
Rozmazané postavy obývající s Lukášem obrazový prostor jen akcentují relativnost těkavého viditelného světa, který je ve fotografiích vizuálně potlačen. Lidé na obrazech, to jsou jenom hlasy zvenčí, vzduch zvířený rychlou chůzí, vůně, která hned vyprchá. Dokonce i na snímku, kde je chlapec svými rodiči prudkým pohybem vymrštěn do vzduchu, je jeho zřetelně prokreslená postava jako by zamrzlá v povětří, přesto, že v rozostřených rukách, které ho pevně drží, pohyb ještě odeznívá. Jakub Skokan tak ukotvuje chlapce ve významovém centru obrazového příběhu a pozornosti diváka, aniž by mu přisoudil nápadné místo ve středu fotografií. Jako by byl pro něj do toku času vsunut jakýsi ohraničený prostor bezčasí, ve kterém lze levitovat bez vynaložené námahy, a který svojí překvapivou dimenzí vytváří zcela nová pravidla.
Hluboce se mě dotýká zejména jedna z fotografií. Je na ní Lukáš sedící u stolu v přítmí pokoje. Sedí obrácen tváří k oknu, oči má zavřené, dlaní se dotýká chladivé sklenice s vodou. Na ubruse svačina a květináč s pokojovou kytkou. Co je za oknem, se výjevu jako kdyby netýká. Pohled do zahrady s postavou kosící trávník je zamlžen a ohraničen výřezem okenního rámu. Z tmavé místnosti působí okenní tabule jako zarámovaný obraz s krajinářským motivem přetřený tlustou vrstvou laku. Chlapec se „dívá“ na tento obraz, kterému je najednou nekonečně vzdálen, stejně jako já se teď dívám na obraz, ve kterém se nachází on. Jeho obličej je jím prozářen, on toto světlo ale nevidí. Najednou se může zdát, že tento snímek převrací perspektivu pozorovaného a pozorovatele. Ne my pronikáme čtverci snímků a pozorujeme život chlapce, který je ponořen ve své vlastní tmě, ale on ze své tmy pozoruje vnitřním zrakem zarámovaný obraz pro něj neskutečného světa, který k němu proniká ve zvuku sekačky, leč pořád zůstává za dotýkaným sklem.


Lucia L. Fišerová