11. 4. 2005 – 8. 5. 2005

Iva Zímová bydlí ve svých fotografiích. Tomu, co v nich objevuje, věnuje svůj život, je to smysl její existence. Ukazuje nám, jak nepodstatným rozdílem mezi lidmi může být jejich příslušnost k jakékoli menšině – národnostní, rasové či sociální.

Narodila se v Roudnici nad Labem. Poté se její rodina odstěhovala do Štětí, kde navštěvovala základní školu. Později vystudovala umělecko-průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou, obor bižuterie. V roce 1982 odešla do Kanady, kde absolvovala Dawson College, obor fotografie. V roce 1993 získala bakalářský titul na Concordia University v Montrealu. Fotografovala v Peru, v Číně, v Afghánistánu, v Guatemale, v Mexiku, v Hong-kongu, Indiány a Inuity v severním Quebecku, české minority v Kazachstánu a Banátu, Romy v Čechách a na Slovensku, ženy na Ukrajině, válečný konflikt v Čečensku, v Kosovu…

Vystavovala v mnohých zemích světa, včetně České republiky, Číny, Ruska, Kanady, Mexika, Ukrajiny… Je držitelkou mnoha grantů. V Čechách publikovala knihu Zapomenutí Češi v Banátu a je spoluautorkou řady dalších fotografických knih. Se společností Člověk v tísni pracovala mimo jiné v Čečensku, v Kosovu a Afghánistánu.

Co říká Iva Zímová …

… o postavení žen v Afghánistánu:
Jsou na tom špatně. Mně nevadí, že nosí burku, to je ta poslední věc, která by se měla řešit. Spíš by se mělo ženám dostat vzdělání, zdravotní péče… Je to složitá otázka, ale já jsem například nikde v Afghánistánu neviděla, že by ženy dělaly těžké práce, to všechno dělají chlapi. Zato v Rusku můžete vidět ženy na stavbách, dělají tam ty nejtěžší práce. K tomu, aby člověk poznal afghánskou společnost, musel by v ní žít měsíce. Každý jiný náš pohled bude povrchní.

… o postavení žen v Čečensku:
Čečenské ženy jsou velmi silné. Trpějí, vydělávají, udržují rodinu pohromadě. Já ty čečenské ženy obdivuju. Chlap má samozřejmě vnějškově hlavní slovo, ale oporou společnosti jsou ženy. Čečenské ženy lze poznat lépe než afghánské, od čečenského muže se dokážete o jeho manželce dozvědět leccos, což v Afghánistánu nedokážete. Navíc jsem měla v Čečně možnost žít v rodinách, což je v Afghánistánu velmi složité.

… o tom, proč vznikají války:
Čím víc do toho vidím, tím méně tomu rozumím. Vždyť někdy se nedokážou lidi domluvit ani ve vlastní rodině, jak se pak mají domluvit ve světě. Všechno tkví někde ve snaze mít víc moci a víc majetku. Obecně jsou války spíš mužská záležitost, ale je to určitě také tím, že moc v rukou drží více mužů než žen. Kdyby vládly světu ženy, bylo by asi válek míň, ale ani o tom nejsem stoprocentně přesvědčená.

… o tom, kde se jí fotografovalo v krizových a válečných oblastech nejlépe a proč:
Tady není nikdy možné říci slovo nejlépe. S odstupem času má člověk pocit, že už si zvyknul, že poslední cesta byla nejhorší, ale nakonec zjistí, že může být ještě hůř. Pro fotografa, aby udělal dobrou fotku, je moc důležité mít čas, nepospíchat, žít s lidmi, nechat je, aby si oni zvykli na tebe, aby sis ty zvyknul na ně. Musí tě akceptovat a to trvá někdy dlouho. Pro mne to je spíš někdy problém peněz, ty jsou tím faktorem, který určuje, jak dlouho si mohu dovolit s lidmi být.

… o efektu vyhoření:
Já mám spíš pocit takového neustálého šoku – člověk vidí, co se lidem stalo, snaží se je vzít za ruku… Když jsem viděla v Kosovu rozřezaného člověka, nemohla jsem ani fotit. Já jsem například žila rok u Inuitů v severní Kanadě. Tam je každý den v zimě vidět polární záře. Některým lidem už to nic neříkalo, ale já jsem byla každý den z toho umění na nebi nadšená. Člověka nemůže omrzet krása, zrovna tak jako by se neměl stát imunním vůči cizímu lidskému neštěstí.

… o tom, proč v poslední době fotografuje více lidské neštěstí než radost:
Není to pravda, všude člověk najde radost. V utečeneckém lágru Sputnik v Ingušsku žilo v době, kdy jsem tam byla, asi 7000 lidí. Velmi těžce. Ale i v tom mizerném životě byly hezké chvilky, jako třeba svatba, shromáždění lidí u hydrantu, kam si chodili pro vodu…

… o lidech v Člověku v tísni:
Je to hodně mladých lidi. Nedělají to pro peníze, ale proto, aby někomu pomohli. Když to srovnám s jinými organizacemi třeba na Kavkaze, je tu velký rozdíl. Nikdo tam z Člověka v tísni nejezdí kvůli penězům. Konec konců si tam skoro nic nevydělají. Často ze svých peněz kupují pro uprchlíky to, co není součástí humanitárních dodávek.

… o válečné fotografii. Černobílá? Barevná?
Záleží na zadání. Noviny dnes vyžadují stále více barvy. Ale když chce fotograf vyjádřit konflikt, začne barva diváka rušit. Pro mne je v černobílé fotce větší síla.

Výstava byla připravena ve spolupráci s Fotoškolou Brno a realizována za podpory statutárního města Brna.