11. 10. 2004 – 14. 11. 2004

V kultovním románu hippies, „Cizinec v cizí zemi“ (1961) si Robert Heinlein pro svůj pitoreskní příběh vybral jako cizince lidského chlapce Mika, vychovaného rovnou Marťany. „Člověk je bytost, která se směje“. defi noval si tento mladík první zkušenost s ostatními. Jak vlastně my sami pro sebe definujeme cizince? A jak nás vidí „oni“? Proč tu cizinci vůbec jsou? Při zběžném nahlédnutí do internetového vyhledávače jsem byl zaskočen hned napoprvé 104 126 základními odkazy na téma „cizinec“. Převládají informace o cizinecké policii, o úřadech, jimž cizinci podléhají, o zákonech, předpisech, nařízeních, o kriminálních činech, kterými je porušují nebo v lepším případě rozsáhlými a pro laika těžko srozumitelnými statistikami, grafy a tabulkami spolu s mrazivým ujištěním, že nás přibývá jen díky cizincům. Každý cizinec je často domácími hodnocen zkratkovitě podle vnějších negativních projevů jiného – „cizího“, životní situace a vnitřní pohnutky nikoho příliš nezajímají. Cizinec sice nemusí být spokojen s životními podmínkami ve své zemi, ale může zároveň také chtít především poznávat a tím poznávat i sám sebe.

Pro fotografku a osobitou grafickou designéru Barboru Kuklíkovou (1977) byl vstup do světa cizinců otevřen vcítěním, pochopením a možná i tím charakteristickým z definice „marťanského chlapce“ – schopností se společně zasmát. Přinejmenším nad slovní hříčkou českého jazyka a angličtiny v názvu jejího souboru: „City v cizím City“. V nezakořeněné realitě autorka objevuje náznaky často ještě nestabilně zapuštěných kořínků, hledá pohnutky a proudy, které si člověk odcházející z „pevniny“ svého domova přináší stejně, jako lidé před staletími odcházeli na nové kontinenty. Snaží se pochopit postupnou adaptaci do cizího prostředí, vstřebávání rozdílů ve zvycích, v kultuře, mentalitě a jazyce nebo střety cizince s nedůvěrou místního obyvatelstva. Protože, když toto všechno cizinec nedokáže, nemá co dělat v cizině. Kuklíková nezobrazuje nastíněné situace tradičním dokumentem (jako kupř. Zdeněk Tmej na fotografiích z totálního nasazení na konci války nebo Josef Koudelka v Exilech) ale transformuje je do velmi intimních (po)citů poznávaných cizinců. Jaké jsou tyto po(city) Rusa Alexandera Sevrjukova, Syřanky Natali Zein, Vietnamce Le Bat Dunga a Slovenky (ještě nedávno „domácí“ v Československu) Kataríny Janigové? Oproštění, uvolnění, očekávání, nervozita, radost, vyrovnání, napětí, vzrušení, odevzdání, míjení, uklidnění, soustředění, ztracení, nekonečnosti, nadšení… A fotografka „rozdává dárky“ v podobě reality, kterou cizinci jinak nosí někde hodně hluboko uvnitř jako pozapomenutý sen o svém životě jinde.

Sama Kuklíková svou tvorbu komentuje slovy: „Způsob práce nebyl čistý dokument a naprosté podřízení přirozenému dění. Byla to tvůrčí spolupráce, dlouhé hovory s mými cizinci i fakt, že všichni buď jsou nebo se za tu dobu stali mými přáteli. To mi pomohlo jako vodítka v jejich snech, představách, pocitech a touhách. A právě kvůli těmto „(po)citům“ fotografi e balancují na hranici dokumentu a fikce, ovšem fikce vycházející z autentických tužeb, představ a přání. Nakolik jsou to příběhy realistické a nakolik žijí v jejich představách neprozradím, ovšem jako psychologická výpověď
jsou zcela pravdivé.“

Barbora Kuklíková patří podle mého mínění v současné době k nejvýraznějším autorům nastupující generace, která záhy opustila někdy již únavné a pro diváky možná až k uzoufání nudné „subjektivní“ sondy do vlastního života prostřednictvím „autentických deníků“. Rozhodla se pro projekty, které korelují s aktuálními tendencemi širokého myšlenkového zázemí „nového dokumentu“ ve fotografi i a především ve filmové tvorbě. Ačkoliv se autorka jistě inspiruje v dynamice filmových obrazů a jejich časoprostoru, zůstává ukotvena uvnitř média fotografi e v promyšlené a až designérsky precizní výstavbě a konstrukci statických barevných záběrů. Ostré filmové střihy v jednotlivých epizodách poskládaných z několika snímků, schopnost překvapivé rekapitulace motivů, zvýraznění určitých dílčích akcentů, které jinde vzápětí jakoby zapadají, přecházejí do autoreflexe (nebo vcítění).

Je nutné zdůraznit, že vratká fiktivnost narativních příběhů schopných vždy znovu komunikovat s realitou neznamená překročení nebo modelování zcela konkrétní problematiky, jíž otevírá, a kterou také do důsledků prozkoumává. Nejedná se tedy pouze o samotné využití „inscenačních postupů v dokumentární tvorbě“, ale o nový způsob myšlení při zobrazování reality známý v Evropě mimo jiné také z nekonformních setkání na fotofestivalu Noorderlicht v nizozemském Groningenu. Od roku 1997 se zde objevují často autoři „nového dokumentu“ jako Tina Barney (jež zde poprvé uvedla ukázky ze souboru Theater of Manners), kde je však dáván prostor i „cizincům“ mimo tradiční euroamerická centra (Philip Kwame Apagya, Trinidad H. Carrilo Bielich).
Aleš Kuneš

BARBORA KUKLÍKOVÁ

fotografka, grafická designérka
narozena: 13. 08. 1977, Praha, Česká Republika
kontakt: kuklikova@d-sign.cz, gsm: 603 353 533,
www.d-sign.cz

vzdělání:
1992 – 96: Gymnasium Arabská
1997 – 99: Vyšší odborná škola grafická, obor Ilustrace a grafická úprava tiskovin
2000 – dodnes: Institut tvůrčí fotografie

skupiny: od r. 2001 členkou dívčí fotografické skupiny Babis
od r. 2004 členka Young Photographers United

móda, diaprojekce:
2002 „Katari“ – stálá projekce pro klub Fléda (Štefánikova ulice, Brno)
2003 katalog Noctiluca nurbs modní návrhářky Klary Holanové

samostatné výstavy:
2004 „City v cizím city“, (Kabinet fotografie Dům umění, Opava)

kolektivní výstavy:
2003 „Babis na Flédě“ – Katari (Klub Fléda, Štefánikova ulice, Brno)
2003 „Experimentální fotografi e“ – Ja, Anastázia
(Galerie U Mloka, Lafayettova ulice, Olomouc)
2003 „Babis v Sofa“ – Hotel (Klub Sofa, Starobrněnská ulice, Brno)
2003 „Fotografická ilustrace“ – Ja, Anastázia
(Letní filmová škola, Uherské Hradiště)
2003 „Mio Photo Award“ – Hotel (sekce finalistů, Osaka, Japan)
2003 „Z okraje do středu“
(C.K. Solnice, Česká ulice, České Budějovice)
2003 „Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
– diplomové a klauzurní práce 1998 – 2003“
(Dům umění a Minoritský klášter v Opavě)
2004 „Děti“ – Julinka (Kino Hvězda LFŠ, Uherské Hradiště)
2004 „City v cizím city“, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava

Výstava byla připravena ve spolupráci s Fotoškolou Brno.