26. 5. 2008 – 31. 7. 2008

Výstava Bezúčelná procházka (2003–2007) je prvním pokusem o prezentaci dalšího, už třetího rozsáhlého „krajinářského“ projektu Tomáše Pospěcha, ve kterém pracuje s fotografiemi z venkovského fotbalu. Narušuje v něm tradiční modely dokumentu, krajinářské fotografie, ale tentokrát i fotografie sportu.



„Neuspořádanost“ není úplná absence řádu, ale spíše konflikt nekoordinovaných řádů. (Rudolf Arnheim)

Přál bych si, kdyby v souvislosti s těmito fotografiemi vůbec nezaznělo slovo fotbal. Jen mi připadalo plodné tento všeobecně známý rituál využít. Tradice fotbalu v sobě obsahuje důraz na rozhodující okamžik, dynamiku a pohyb. Mne zajímal klid, případně estetický, entropický a ještě více krajinářský rozměr tohoto zvláštního víkendového setkávání se mužů v přírodě. Stejně tak mne fascinovala podobnost některých úkonů s jinými každodenními činnostmi, těšil jsem se z náhody v rozmístění prvků na hřišti, z neustálého přelévání… Projekt věnuji všem milovníkům trávy, spadaného listí a české vesnice.
T.P.


Mimo hru
Domácí/hosté, povalená branka, barevné praporky, lavičky, limonáda, neděle.
Rozcvička, soustředění, napětí, čekání, uvolnění, plynutí.
Mezičas, okamžik „před“ a „po“. Okresní soutěž.
Nejnovější fotografie Tomáše Pospěcha představují sportovní utkání se svými vrcholovými momenty „obrácené naruby“. Zamrzlé, nerozhodující okamžiky vytvářející jakousi výplň mezi akcelerací zápasu, posunují poselství snímků daleko za omezené hranice sportovní reportážní fotografie, do které se záběry z fotbalu většinou řadí. V tomto případě se téma vyklenulo ze svého žánru, není ani sportovní, ale ještě ne ani krajinářskou fotografií.
Fotbalová hřiště, rozkládající se na vesnických periferiích – v polích, za JZD, u letiště, vedle cirkusu – jsou většinou přirozeně zasazena do krajinného terénu. Tyto zgeometrizované louky, ať už s hráči nebo bez, vymezené z okolní krajiny často jenom bílými pásy nakreslenými na posečené trávě, připomínají území potažená velkými sítěmi, které – paradoxně – v branách někdy chybí. Míč tak občas přeletí a proklouzne do krajiny – do jiného prostoru, žánru, do jiné hry, ze které ho hráčům nikdo zpátky nepřihraje.
Nelze si nevšimnout, že autor ani v prostoru dějové vaty nepřikládá větší pozornost vystižení emocí – radosti, úlevy nebo zklamání ve tvářích sportovců. Hráči jsou zobrazeni jako figurky na zelené šachovnici. Čekají na další tah, děj zápasu však ve fotografiích propadává oky natažené sítě. „Nerozhodující okamžik“ nerozhoduje o výsledku, ale o aktuálních souřadnicích stání v krajině. Stání, které je časově nebo prostorově „mimo hru“.
Lucia L. Fišerová