19. 1. 2011 v 20h – 20. 2. 2011

Podle původního záměru má být projekt Evžena Šimery druhým pokračováním minisérie výstav založených na místně specifické intervenci – na takovém zásahu do samotného prostoru galerie, který jde za hranice klasického rozmístění objektů ve výstavní instalaci.
Evžena jsem oslovil s vědomím, že v několika svých realizacích využil techniku stékané malby, kterou nejdůsledněji rozvinul v sérii nazvané New Dripping, i při malování přímo na stěny galerie. Zajímavé je, že přitom obvykle tekoucí barvě v cestě stálo plátno, jako v případě Bloody Mary (2007) na zámku v Třebešicích nebo u Kamufláže (2009) na výstavě Po sametu v domě U Zlatého prstenu, a celek pak můžeme číst jako poučený příspěvek k tématu rámu a jeho významu pro interpretaci obrazu (respektive interpretaci něčeho jako obrazu).
Nápadným prvkem Evženovy práce je její estetická vytříbenost, která ji někdy přibližuje na hranici designu. Právě tuto problematickou hranici měla podle mých představ výstava v Galerii Artistů testovat. Jsem ale rád, že se nakonec věci daly do pohybu jiným směrem, i když na vytoužené stékání barvy po stěně taky došlo…
Od loňského jara se Evžen Šimera věnuje sérii „automatických kreseb“, které vznikají vlivem povětrnostních podmínek v konkrétním místě, kde autor vytyčí plochu papíru a nechá fixu zavěšenou na několika balóncích, aby na této ploše zanechávala stopu v závislosti na tom, odkud (a jak silně) vítr vane. Tento „automatismus“ využívající přírodních sil a energií může připomenout, jakým způsobem nechává Evžen Šimera ve svých stékaných obrazech působit gravitaci. V míře rezignace na možnost kontroly, v upozadění vlastního autorského gesta chápaného jako svébytná manýra nebo „rukopis“ jde v ovšem tomto případě daleko dál.
V pozadí této série Kreseb globálních pozic je silný zájem o geografii a kartografii. Uvědomujeme si, že orientace v prostoru je dnes snadnější než kdykoli předtím. Díky sofistikovanému systému satelitních družic jsme schopni na kterémkoli místě zaměřit svoji pozici a promítnout ji do mapy. Paradoxním důsledkem tohoto absolutního zmapování prostoru je přitom odcizení, neschopnost skutečně prožívat svůj pobyt v konkrétním místě, ve spleti městských ulic nebo v krajině. Je to pravý opak psychogeografických toulek, které provozovali situacionisté, aby zpřetrhali racionální modely čtení a prožívání městského prostoru. Karteziánský řád map dokonale odpovídá střízlivému a utilitárně orientovanému systému pozdně kapitalistické společnosti, v níž žijeme. Permanentní přítomnost na mapě je tak znakem naší permanentní disponibility, která neumožňuje zasnít se, ztratit cestu nebo vypadnout z konceptu.
Pravidelné mřížky, které jsou na mapách vykresleny systémem poledníků a rovnoběžek, se nápadně podobají prvním rastrům, které Evžen Šimera maloval na svých stékaných obrazech. A mně připadá velmi lákavé číst způsob, jakým Evžen na této výstavě využil techniku nového drippingu k tomu, aby jí převrstvil mapu světa nebo otestoval odchylky od působení gravitace při rotování globusu, jako určité symbolické „dobytí pólu“ racionálního řádu, na kterém je postavena karteziánská kartografie, jejímž posledním výdobytkem je navigace v mobilu. Imaginace zde získává symbolicky navrch, což se ovšem neprojevuje jako nějaký surrealistický exces do amorfní říše snu. Imaginace, o které tady mluvím, se formálně projevuje zcela suše: jako síť čar. Díky své formální stránce může pro rychle procházejícího diváka zůstat Šimerova instalace čitelná v rovině interiérového designu, respektive lehce netradiční kartografické dekorace. Kdo se pokusí přes tuto povrchní rovinu dostat dál, může si vychutnat podvratný efekt vášně pro mapy, která se nakonec obrací proti řádu, na kterém jsou založeny.

Jan Zálešák